Netřeba mi připomínat, že se jedná o naprosto příšernou fotku. Já to vím. Jen se trochu snažím zakrýt absenci čehokoli ucházejícího. Nemusela bych, kdybych nedostala chuť zas něco napsat na blog, když už ho mám. Chuť je to zlá, až zákeřná. Podle se mi vkradla do hlavy a usadila se tam. Je odporně neodbytná, přestože se ji snažím přesvědčit o mé neschopnosti sepsat něco aspoň trochu podobného článku. Vysmívá se mi, ještě teď vidím ten odporný škleb, ale jakmile ji odmítnu, stáhne se do kouta a pláče. Hraje mi na city. Na slzy neslyším, stejně se brzy oklepe a navrací se k původním činnostem.

Ha, proč radši nemlčím? Bylo by to žádoucí, když už nemám, co říct. Nemám ani myšlenky, to jsem to dopracovala. Brzy zhynu bídnou smrtí. Zemřu na blbost a nedostatek radosti.

Dneska mám podezřele dobrou náladu. Nevím, jestli to bude včerejším koncertem, každopádně tento jev je u mě ne moc často vídaný. Je třeba ho opatrovat a posilňovat (panebože, kde beru takové kecy?). Nejpovedenější smějící se fotka ze včerejška:

Chudák Tarja má useklou ruku.

Naštvala jsem se na sebe, protože potencionálně pěkné fotky jsem nedokázala zaostřit. Nemůžu to tlačítko podržet o trochu déle? Ne, já si zkazím ty nejhezčí momenty.

...

Teď mi přijde, že pusa by se smála, ale oči jsou smutné. Nebo je to tím, že se dívá dolů?

Spíš bych měla napsat "když dělám všechno, abych nemusela psát úkol". Není to nic světoborného, vlastně jen takové kravinky z nudy. Nehledat žádný hlubší smysl, jelikož tam není. Možná je, ale já o něm nemám ani tušení...

Tady, přesně v tomto bodě jsem si uvědomila, že barvy vlastně vůbec nemám ráda a do smrti chci fotit černobíle. Ne tak doslova. Možná jsem byla zblbnutá z ožezávání všech pastelek, které jsem našla v domácím penále, abych mohla dělat ty grafy pěkně odlišné.

Nebyla bych to já, aby nedošlo na hru se stíny. Asi by to chtělo trochu zvýšit kontrast, ale jsem moc líná. Lenost mě jednou zabije. Radši bych na hrobě měla napsáno "zeřela na průjem" než "zemřela na lenost", ale jsem moc líná s tím něco dělat...

Místo činu. Stále žádné barvy, prostě se bez nich obejdu a ani nemusím fotit černobíle.

Už jsem říkala, že jsem přečetla krásnou knížku? Ne, já tu totiž neříkám vůbec nic, v tom to bude. Ta knížka je... soukromá. Pokud přečtu něco, co se mi vážně líbí, mám pocit, že si to musím nechat pro sebe. Zachovat tajemství.

Každopádně mě to donutilo srovnat si věci v hlavě, tak trochu přerovnat a zamést v uličkách. Jo, začala jsem trochu jinak nahlížet na svět, ale úhel jsem změnila jen nepatrně.

Píšu tenhle nesmyslný článek a při tom přemýšlím, jak někdo může napsat krásnou (tento pojem je relativní, ještě bych se k němu vrátila) písničku o tom, že "už tě nemiluju".

K té kráse... četla jsem knihu, to už víme, a v ní bylo mnoho krásných slov a šikovných obratů lahodících oku. Při tom jseu to všechno jen prázdná slova, kecy, mlácení slámy. Někdo přijde, napíše pár neobvyklých vět a lidi mu padají k nohám. Ach, jsi geniální! Pohrdám vším, co se mi líbí. Mluvím tu o tlučení hubou/perem/klávesnicí/doplňtě podle potřeby, a při tom to sama dělám. Pronáším zbytečné věty, které jsou buď pravda nebo lež, nic víc.

Celý život jako bych si myslela, že jsem to, co nejsem. Myslela jsem si, že jsem silná, přesto bych nejradši utekla před vším a asi jsem s tím už začala. Nic neumím, nedokážu, proti všem vědomostem jsem strašně malinká. Ještě na základce jsem se učila s tím, že časem budu umět, budu vědět víc. Teď mám však pocit, jako bych se ještě zmenšovala. Umím toho ještě méně než na počátku.

Všechny mé sny jsou příliš vzdálené od skutečnosti. Znám ta hesla "nesni svůj život, žij svůj sen!" a můžu s klidným svědomím prohlásit, že je to kravina. Pro mě určitě. Nechci žít svůj sen, to spíš přestat ho snít.

Zakončit jsem chtěla překladem úryvků z různých písniček, co se mi promenádují hlavou... Jenže v češtině to zní všechno hrozně divně. Stejně se mi momentálně vůbec nic nevybavuje, přestože obyčejně jsem takových vět plná.